Další naší zastávkou na Moravě byl Lednicko-Valtický areál, přesněji jeho Lednická část. Sluníčko nám přálo, nejdřív jsme vyrazili k zámku. Podívali jsme se do skleníku a pak jsme zašli na procházku do parku. Mířili jsme k minaretu, ze kterého je výhled na zámecký areál. Na obzoru se objevila bouřka, která nás měl minout. Přihnale se však ještě jiná, takže jsme prohlídku předčasně ukončili.
Víska, kde se sklípek nacházel, se jmenuje Šatov. Kousek od Znojma a ještě menší kousek od Rakouska. Je tu několik menších vinic a hlavně řada sklípků. Ty se domluvili a vytvořili zde tzv. Vinařskou pohotovost. To znamená, že každý víkend nějaký sklípek drží službu, takže žízniví mají kam zajít. Jeden sklípků byl i vymalován. Postupně tu při svíčkách vzniklo řada výjevů, některé poplatné době. Od císaře pána, přes Hitlera až po Stalina. Blízkost hranice vesnici poznamenala. Na jejím konci v 30. letech se začalo budovat opevnění a dodnes je zde přístupný zrekonstruovaný těžký pěchotní srub. Po odsunu Němců sem přišla řada Rumunů, kteří se o domky se sklípky moc nestarali, někteří i používali révu k topení. Po pádu železné opony se postupně vesnice začala rekonstruovat a více rozvíjet. Majitel sklípku pro nás v pátek připravil košt. Nejprve jsme zašli přímo do sklípku, kde jsme mohli okusit 3-4 červená vínka. Poté jsme u krbu později pokračovali v koštu těch bílých. A každý si tam našel to své. 
Majitele jsme však trochu zklamali, nebyli jsme zdatní pijáci, zanechal nám zbytek koštu i něco navíc, co nám chutnalo, a zbytek nechal na nás samotných. Další dny nám vždy připravil na večer vínko dle toho, co jsme si přáli.
Večer po příjezdu do sklípku jsme si zajeli do Znojma. Trochu jsme si ho prošli a zastavili jsme se i na večeři. Druhý den jsme se tu potkali s Milanem a Věrkou. Chtěli jsme zajít i do místních sklepeních, ty ovšem v ten den nebyly přístupné. Tak snad příště. A Luboš nás zlákal do muzea, které nás moc nelákalo, ale nakonec jsme návštěvy nelitovali. Trochu jsem i zavzpomínal na loňskou návštěvu Znojemského vinobraní,….. tam se určitě ještě vrátím
Další akcí, ke které bych se rád vrátil, byla naše výprava na Moravu, do sklípku. Vybrali jsme si prodloužený jarní víkend a ve čtvrtek jsme vyjeli do Šatova. Tam jsme byli ubytováni přímo nad sklípkem. V pátek jsme vyrazili na výlet po vlastní ose, protáhli jsme kola. Naši spolubydlící (dva motorkáři) nemohli pochopit, co to máme za stroje. „Zadek se veze, ale nohy prý jdou pěšky?“ Původně jsme chtěli projet Podyjí od Šatova po Hardegg, ale délku trasy jsme zredukovali. I tak to bylo kolem 50km. Nejprve jsme dojeli na vinici Šobes, nejlepší moravskou vinici, jíž obtéká řeka Dyje. Tam bylo možno okoštovat i její tekuté zlato, což jsme také učinili. Poté nás čekalo pěkné stoupání. Směr jsme pozměnili na Znojmo, kde jsme zašli na oběd. Při tom jsme se setkali s Milanem a Věrkou, kteří dorazili o něco později. Luboš nás zlákal podívat se do muzea a pak jsme vyrazili zpět k Šatovu. Cestou jsme zastavili ještě na několika vyhlídkách do údolí řeky Dyje. A stálo to zato.
Dovolená skončila, vratím se krátce k několika restům. Tím prvním je opravený pivovar ve Vlachově Březí. Uvnitř vznikl sál s klenbami, zázemí pro menší kuchyň, v patře a podkroví pak vznikly prostory pro výstavy. První zatěžkávací zkouškou byla pouť, kdy zde několik minipivovarů nabízeli své vyrobky. Od té doby posloužil sál pro svatby, vítání prvňáčků… Neopravil se však jen pivovar, ale i celé zámecké nádvoří. Ještě by to chtělo opravit zámeček samotný, jeho zdi již praskají.
Termín září si pro svoji svatbu vybrali i Zuzka s Danem. V pátek jsem za nimi dorazil a ještě v podvečer jsme spolu se Zuzkou a Zuzkou kuli pikle nad svatební tombolou. A dobře jsme se přitom bavili. Tak co třeba 3D puzzle v podobě strouhanky? A aby výherce věděl jak ho složit, dostal jestě jako mustr starý rohlík. No, jestli to složil, klobouk dolů. :-) A nebo hodinky? Velké balení bonbonů TIC TAC také dobře tiká…. Nebo něco dobrého na zub? Třeba žvýkačku….
V sobotu jsme pak vyrazili k tamnímu zámku. Ženich symbolicky trabantíku, nevěsta v kočáře taženého párem koní. Po obřadu je trochu potrápili kamarádi od hasičů a pak hurá na hostinu. Novomanželé samozřejmě v kočáře, v koleně jsme sice způsobili drobnou dopravní zácpu… Tam už se pak hodovalo, popíjelo, tančilo,…. Nechyběly ani soutěže, třeba na královský kočár. Kdo špatně poslouchal a špatně vstal nebo vůbec, musel vypít paňáka. Novomanželé pak byly podrobeni různým otázkám a porota sledovala, zda odpovídají shodně. A samozřejmě se také losovala tombola. A pak jsme tančili až do pozdních hodin. A to jsme na parket vytáhli i vrchního Hodně štěstí novomanželům od nás všech !!!!
Fotografie Ondřeje Hrba
A něco jsem nafotil večer i já
Cestou za Zuzkou a Danem jsem se zastavil na Podyjí. Zůstalo tu jedno místo, které jsme na jaře na výpravě do sklípku nenavštívili a které mě lákalo. A tím byl Hardegg. Je to přechod pro pěší a cyklisty vedoucí do Rakouska. Řeka Dyje se zde zařezává do údolí, které se prudce svažuje. Obě strany nabízí místa s pěknými vyhlídkami. Já jsme zkusil nejprve vyhlídku na české strany, projít se kousek městem i jednu z vyhlídek nad ním. A stálo to zato. Asi nejvíc by mě lákalo projít se Podyjí celé, leč cest v národním parku moc nevede.
Delší dobu jsem zvažoval vyrazit na některou výpravu do divočiny s průvodcem, jedná se o výpravy, které pořádá národní park Šumava. Při těchto výpravách se lze podívat na místa, která jsou běžnému návštěvníkovi nepřístupná. Počet lidí je omezen a trasa se opakuje po několika týdnech, takže se člověk musí zavčas registrovat. Já jsem zvolil Křemelnou, kterou jsem kousek kdysi navštívil a lákalo mě, projít se více podél ní. Start byl v Srní, vyšli jsme ráno směrem na soutok Křemelné s Vydrou. Průvodcem nám byl Václav Pecka. Ten nám pověděl mnoho zajímavého, okusili jsme i nějakou tu bylinku. Od soutoku jsme šli proti proudu. Řeka teče pěkným údolím, koryto místy teče klidně, místy s peřejemi. Zajímavé byli vymleté kameny, které jsem takto ani na Vydře nespatřil. Potkali jsme i vyústění Vchynicko-Tetovského kanálu. Ten sloužil k plavení dřeva, plavená polena se na něm měla vyhnout kamenitému korytu Vydry. Nakonec jsme došli až k Sekerskému potoku, podél něhož jsme stoupali zpět k Srní. Na Sekerském potoce jsme se zastavili u druhého nejvyššího vodopádu na Šumavě. Vzhledem k suchu jsme stáli v místě, kde jinak teče voda. Určitě si nenechám ujít i další časti Křemelné, stejně jako další zajímavá místa.
Mezi místa, kam jsem ještě nezamířil patřil Třístoličník. Přiznám se, zvolil jsem lehkou trasu, pod vrchol jsem zajel z německé strany. Vrchol Třístoličníku je pěkný, stojí za návštěvu. I počasí mi přálo. Poté, co jsem si vrchol prochodil, zamířil jsem přes Trojmezí na Plechý. Cestou už to byl spíše smutný pohled, lesy sežrané kůrovcem působily ponuře. Na vrcholu Plechého byl osazen nový kříž. Z kamenů kousek opodál bylo vidět i Lipno, horizont však kryl mlžný opar. Cestou zpět se obloha zatáhla, tak jsem to stihl akorát.
O dovolené jsme se sešli i se spolužáky v Českých Budějovicích. Popovídali jsme, co je nového, pojedli i popili,… Tentokrát jsme zvolili hospůdku, ve které jsme ještě nebyli. Sešlo se nás dost, ale ke stolu jsme se smáčkli. Krátce příjemné posezení.
