Druhým zastavením na dovolené bylo Hřensko. Obec samotná leží u břehu Labe a jednu ulici pak protéká řeka Kamenice. Hned nad jejími domy se zdvíhají skaliska. Vadou na její kráse jsou však nevzhledné krámky místních trhovců. Nejhezčím dojmem pak působí až noci. Hned na konci obce začíná stezka údolím Kamenice.
Údolí je sevřené vysokými skálami a v něm se klikatí, občas zurčí, jindy poklidně teče říčka Kamenice. Dva úseky na této stezce jsou splavné pomocí lodiček. A lodníci, ti jsou pěkní srandisté. Rozkymáceli loď. „Předvedeme si obrat alá Concordia. A komu se to nelíbí, může si rovnou vystoupit.“ A že nebylo vystoupit kam Cestou jsme minuli několik skal, které připomínali žábu, ostrov milenců, … I díla, které si sem přidali k obveselení návštěvníků. Spatřit tak můžete i krokodýla. „Žere hlavně blondýny, naposledy manželku před třemi roky…“  „Voda je tu pěkně chladná, dnes má čtyři stupně. Pokud nevěříte, tak tam strčte manžela na půl hodiny a večer uvidíte, že ho bude mít 5 cm velkého.“ Lodník nám předvedl i umělý vodopád. “ Jedná se o internacionální výrobek. Japonská technologie, německá voda a spouští se pomocí českého špagátu.“
Já jsem od soutěsek pokračoval na Mezní louku. Odsud jsem chtěl jít na Pravčickou bránu, ale po červené jsem šel na opačnou stranu. Došel jsem tak k Malé Pravčické bráně, kam jsem chtěl dorazit o několik dní později.

[View with PicLens]