Další ráno jsem vyrazil k Dolskému mlýnu. Po sestupu k mezi skalisky jsem se k němu dostal mezi prvními, mohl jsem tak pořídit v klidu několik snímků. Tento mlýn je známý, protože se zde natáčela Pyšná princezna. A o něco později i Peklo s princeznou. To však již vzala střecha za své. Pak jsem zamířil na Kamenickou vyhlídku. Po několika snímcích jsem usedl na lavičku a kochal se pěknými výhledy. Dál jsem pokračoval do Ferdinandovi soutěsky. Louku s potůčkem obklopují pískovcové skály. Šel jsem ještě kus dál směrem k Jetřichovicům. Odpoledne jsem se vrátil na Mezní louku, odkud jsem se znovu vydal po Gabrielině stezce k Pravčické bráně. Sluníčko začalo zapadat … To zde není normálně k vidění, ale díky posunu času vlastně zavírali o hodinu později. Nádherné pohledy.
Tomáš Vejmola, zvaný Tomík, se před lety rozhodl cestovat. Naposledy doletěl do Thajska, kde si koupil tuk-tuk a vyrazil s ním domů. Na své cestě projel řadu států, ujel přes 13000 kilometrů a po roce se vrátil domů. O své cestě připravil nejen promítání, ale nyní vychází i knížka. My se na promítání vydali do Malenic, kam se sešel celý sál posluchačů. A nikdo určitě nelitoval. Zajímavé snímky prokládal svými zážitky a glosami a v závěru se mu ho podařilo ještě vygradovat.
Dovolil bych si jen krátký úryvek:“ Na svou druhou cestu na kole, při té první jsem ujel jen pár kilometrů, jsem vyjel do Gruzie. Potkal mě problém, začal mě bolet zadek. V cyklistickém dresu jsem přišel do lékárny a poprosil slabé angličtiny o mast na zadek. Lékárník mu mast prodal, až mezi dveřmi si všiml, že se jedná o lubrikační gel. “
Tato přednáška patří mezi ty nejzajímavější a rozhodně je tou nejhumornější, kterou jsem slyšel. Vřele všem doporučuji.
Rád bych jsem se opět vrátil v čase, tentokrát na konec babího léta. Tehdy jsem vyrazil do Česko-Saského Švýcarska. První dny byly nádherné, slunečné, listy stromů sice již z čáasti opadané, přesto příroda stále hýřila barvami a bylo na co koukat. A na rozdíl od sezony nebyl region přeplněn turisty. Mým prvním cílem se staly Jetřichovícké vyhlídky. Z Jetřichovic jsem se vydal vzhůru po turistické stezce na Mariinu vyhlídku. Dřevěná konstrukce nebyla sice přístupná, ale plošina skýtala pěkné rozhledy do okolí. Odtud jsem pokračoval na další, Vilemininu vyhlídku. Tu tvořila skalní stěna, která o zhruba 150 metrů převyšovala okolní terén. Třetím zastavením byl Rudolfův kámen, asi nejvíce adrenalinovanější výstup z těchto tří. Před ním jsem musel asi 20 minut čekat, neb na vrcholu byl výlet Poláků. Odměnou za čekání a výstup byly další kouzelné rozhledy do krajiny. Na zpáteční cestě jsem to vzal ještě přes skalní kapli. Než jsem k ní došel, narazil jsem na místo, kde dříve stával smyk, kterým se přibližovalo dřevo dolů. Obdobný pak můžete spatřit v pohádce Pyšná princezna.
Tento rok jsem vyrazil na Šumavu s průvodcem dvakrát. Podruhé to bylo na Kvildské pláně. Ještě cestou jsem přemyšlel, jestli to nevzdat, neb mě postihla opět migréna. Ale průvodce pan Pecka mi poradil, že šumavský vzduch léčí. A měl pravdu. Po dvou kilometrech chůze to bylo pryč. Kousek za Kvildou za nachází první slať, kterou jsme prošli. O neco dál nás průvodce přivedl k meznímu kameni, který patřil rodu Malovců. Tento rod je úzce spjat s Vlachovem Březí (po několik generací jim patřila místní tvrz, mimo jiné po jednom z nich nese i část svého jména a dalšímu pak vděčíme i za povýšení na městečko králem Ferdinandem I,…) Lesem jsme pokračovali až na palouk, kde kdysi stávalo obydlí legendárního Seppa Rankla, šumavského obra. Nyni toto stavení připomínají již jen rozvaliny. Pak jsme pokračovali k pěkné Zhůřské slati, mezitím se nám mraky roztrhaly. Ke svačině jsme se zastavili přímo na Zhůří u Klostermannovy lavičky, odkud jsou pěkné výhledy do šumavské krajiny. Pak jsme se velkým obloukem vrátili, skoro jsme Kvildu obešli.
Mezi místy, kam se synovečkem rádi vracíme, je řeka Křemelná. A tak i letos jsme se sem opět vypravili. Šli jsme od Antýglu až po Turnerovu chatu, kde jsme si pak dali něco dobrého.
Opět jsem se vrátil s průvodcem divočinou ke krásné šumavské řece, ke Křemelné. Na jejím toku uvidíme jak klidně se klikatící části, tak ty, které vytvářejí peřeje. Trasa vede i místy, které jsou pro návštěvníka nepřístupné – patří do první zóny parku. Proto je možné její krásy obdivovat jen při prohlídkách s průvodcem divočinou. Nejprve jsme museli sejít k řece, poté jsme šli proti proudu. Na mostě jsme přešli na druhou stranu a postupovali směrem k peřejím. Cestou jsme narazili i na stopy po bobrech. Na závěr nás čekalo prození řeky. Vzhledem k tomu, že ráno stráně byly pokryty jinovatkou, nebylo těžko uhádnout, že voda bude pěkně studená. A kameny v řece pěkně kluzké. Naštěstí nikdo neuklouzl. Cestou zpět jsme se zastavili na Modravě v pivovaru, abychom si dali něco dobrého. Po nás přišel další pán a zeptal se servírky : „Můžu sebou vzít dovnitř i malého psa?“ „Klidně velkého. A vemte i manželku.“
Když se příroda začala podzimně zbarvovat, zamířili jsme spolu se synovcem do Stožce. Odtud jsme šli po turistické stezce přes zaniklou osadu Kamenná hlava. Právě v těchto místech můžete spatřit pěkné výhledy do kraje. A mimo jiné jak sám název připomíná, nachází se tu řada kamenných útvarů, které překvapí svým rozměrem a tvary. Cestou dál jsme minuli několik statných šumavských obrů. To už jsme se přiblížili ke státní hranici. Tu jsme překročili a krátce se zastavili v německé vsi Marchhäuser.
Většina ještě nebyla u pramenu Volyňky, tak proč to nenapravit? Na kolech jsme dojeli k Lčovic, odkud nás odvezl vlak na Lipku. Tam jsme pokračovali po vlastní ose dál. Jaké bylo naše překvapení, když jsme k prameni dojeli. Hned za pramenem to bylo rozbahněné a pak tam cosi stavěli. Snad na odečet vody. Ale aktuální stav pramene nebyl hezký. Přes Lipku jsme se vraceli do Vimperka. Tam na nás čekalo druhé zklamání v podobě pomalé obsluhy na Terase. Tak jsme si raději dali kebab. Za Vimperkem jsme si vychutnali stoupání k Boubské a těšili se na jízdu podél Volyňky. To už nám byla v patách bouřka. Té jsme ale ujeli.
Ze začátku podzimu, kdy u nás ještě panovalo babí léto jsme zajeli na Boleticko, abychom tu na kole potrápili svá těla v místních kopcích. Z nich je pěkný výhled, ovšem na správné fotky by to chtělo spíše hned ráno. Startovali jsme v Arnoštově, odsud jsme jeli na Koryto, Maletínky a Markov. Jelikož už na to počasí nebylo, vynechali jsme koupaliště ve Ktiši, Třeba někdy příště. Na zpáteční cestě jsme se ještě krátce zastavili u Křišťanova u chovu praturu. Potkat volně jednoho z těch velkých býků, to bych opravdu nechtěl.
Oblast České Kanady si před lety vybral i J. G. Grasel. Vedl tu svou lupičskou bandu. Později se podařilo ho zatknout a za své činy byl odsouzen k trestu smrti. Jedna z místních stezek nyní vede až k jeho brlohu. Využili jsme příležitosti a vyrazili pěknou přírodou po ní. Cestou v lese jsme pak narazili na „Tří mužnou bambitku“.
